Videm a slechem mlokaDruhý koncert pořádaný naším webem sliboval oproti předchozímu u nás poněkud známější jména. Ostinato jako navrátivší se „syn“ české postrockové scény jistě přitáhlo spoustu fanoušků uchvácených prvním koncertem. Nicméně na scéně vystoupili i jiní – nadějná česká kapela Ufajr, jenž víceméně křtila své internetové EP a američtí rockeři Wrecketh. Ufajrse představili v poměrně dobrém světle. Skladby zněly vlastně naprosto stejně, jak je známe z EP. Pokud ale na albu je zpěv tou nejslabší stránkou celku, na koncertní podobě tolik špatně nevyzněl, i když je pravda, že profesionálního zpěváka by chlapci nejspíš potřebovali. Nicméně po hudební stránce nemůžu vytknout nic podstatného, skladby pěkně šlapaly a za několik instrumentálních nápadů by se nemusela stydět leckterá slavná post-rocková kapela. Jen je škoda, že poněkud strnulý postoj a výraz kytaristů vyvažoval pouze správně koncertní klávesák Tomáš. Jen tak dál!
Wrecketh byl trošku oříšek, který se dal rozlousknout při prvním pohledu na vlasatě fousatého kytaristu, který jako by svým vzhledem přesně vystihl celou kapelu. Sice nepřijeli na motorkách, ovšem jejich energicky metalový blues-rock nenechal nikoho jen tak postávat. Wrecketh je jedna z kapel, která patří pouze na koncerty, kde dokáží svou energii předat přímo do lidí (viz Thee Butchers Orchestra). Totiž jak by mě spousta jejich kytarových sól a poněkud jednotvárné hudební kreace při reprodukovaném poslechu nudila, jejich „vidláckost“ do prostor malé a tmavé hospody výborně zapadla.
Ale to už přišli na scénu Ostinato a dav před pódiem se víc než zaplnil. Už dopředu ale musím říct, že mě poněkud zklamali. Začali jednoduše a nudně – skladby z (tuším) prvního alba na mě působily jako poněkud nudně monotónní šmrdlání, které bylo zajímavé pouze přítomností u nás ještě pořád neobvyklých kytarových krabiček. Podstatné zlepšení přinesla druhá půlka koncertu, kdy se Ostinato zaměřili spíše na nové (a osvědčené) skladby z alba Chasing the Form, které i přes poněkud klišovité struktury uchvátily právě unikátním zvukem. I přes nudnější rozjezd se kapela nakonec dostala do výborného tempa, které sice nemohlo německým Daturah (z minulého koncertu) vůbec stačit, i přesto ovšem odvedla kus solidní post-rockové práce.
Videm a slechem NazghulaDva týdny od minulé Quiet.Loud.Slow.Fast. akce uplynuly jako voda a já už zase postávám u vchodu Klubu 007 vybírajíc vstupné v domnění, že dneska to nebude takový průser co se návštěvnosti týče. Pro změnu nemusím nikoho upozorňovat, že koncert začne o něco později a takřka načas v půl osmé podvečer se začíná hrát.
Jako první na scénu přicházejí pražští Ufajr, na které jsem se celkem dost těšil. Jejich debutové demo jsem si nemusel dlouho zamilovávat. Hoši, kteří nezapřou svou oblibu k "severským kolegům", odehráli více než půlhodinový set známého materiálu. Svou atmosférou mi jsou velmi blízký a musím říct, že rozhodně nezklamali. Zvukově stejně tak dobré jako EP, nechyběla smyčcová hra na kytaru a i celkem často kritizovaný zpěv mi nějak nevadil, i když stále je co zlepšovat. Zkrátka na úvod velice zajímavý band, o kterém bude v budoucnu, doufám, ještě dost slyšet.
Jako druzí na "parket" dorazili kumpáni z USA Wrecketh, na jejichž vystoupení jsem byl velice zvědavý. Po pravdě, při poslechu na jejich myspace mi k hlavním hvězdám Ostinato nějak furt neštymovali a působili na mne jako banda venkovanů hrající přímočarý "motorkářský" rock. Nicméně hned v úvodu to tihle sympatičtí týpci "rozpálili" s takovou vervou a energií, až to ve mne vyvolávalo decentní pousmání způsobené jakousi nostalgií hard-rocku 80. let. Ale právě takhle naživo to mělo ty pravé grády a šmrnc. Leč doma bych si to asi nikdy nepustil, tady jsem se skvěle bavil a Wrecketh nepochybně taky.
Nemusím ani psát, jakou jsem měl radost z další návštěvy Ostinato v ČR, zvlášť když jsem propásl oba jarní koncerty, které dle reakcí byly víc než vydařené. Bohužel se mi dostavilo menšího zklamání, ještě než koncert vůbec započal. A to informací, že tentokrát je nedoprovází houslistka Anna Matijasic. Škoda. Zbylé trio to ovšem bravůrně zvládlo i bez doplňujících smyčcových partů. Jestli si dobře pamatuji, tak set se skládal povětšinou z poslední desky Chasing The Form. Z počátku mne toto album nechávalo poněkud chladným, ale postupem času dostávalo víc a víc. Podobně tomu tak bylo na koncertě. Po nemastném rozjezdu vynikající post-rockový nášup, na který se nezapomíná. Být tam ještě ty housle, tak...
Videm a slechem wokaDruhý koncert pod vedením Post-Rock.cz, první s mou účastí. V Sedmičce jsem se sotva stačil rozkoukat a u instrumentů už stáli Ufajr. Jak to obvykle u předkapel bývá (a zvlášť českých), plac před pódiem zel prázdnotou. A osobně nechápu proč. Pánové hráli naprosto famózní hudbu. Z ukázek na Last.FM jsem se pravda těšil, ale že se mi to bude tak líbit, to jsem netušil. Za klávesami posazený Tomáš Kubín doprovázel vystoupení menší choreografií a procítěnými mimickými pasážemi. Bylo skutečně vidět, že Ufajr hudbu prožívají a že jí umí zahrát. Na konci vystoupení, kdy kytarista Robin Müller čapl smyčec a trýznil s ním struny, to bylo něco skvělého. Jediné, co mohu vytknout jsou vokály, za á jsem jim nerozuměl a za bé to prostě nebylo ono, trochu mi to kazilo pocit z poslechu. Bylo mi kluků docela líto, protože je velmi mnoho lidí nedocenilo. Mé uši si získali.
Jako druzí očekávaní nastoupili američtí Wrecketh, parta větrem ošlehaných pánů. Z jejich MySpace jsem si poslechl jen skladbu Speedy Gonzales. Sakra našláplá skladba, nedá vydechnout. A co předvedli pánové naživo, to bylo něco tak energickýho, až jsem myslel, že se před tím pódiem skutálím. Nabuzení mohl stěží kdo v publiku kontrolovat. Jeden zástupce si dokonce vedle mě udělal takové malé soukromé headbang-pogo.
Ostinato, jako pomyslný vrchol programu, předvedli parádní podívanou. Zatímco u Wrecketh se člověk vybouřil, u Ostinato byl čas i na melancholii a psychedelično. Stačilo jen zavřít oči a vznášet se na těch řvoucích linkách. Když mistr David Hennessy použil na svoji už tak dost hlučnou kytaru prázdnou lahev od piva, myslel jsem, že mi vyprskne mozek na kolemstojící. Show jak se patří.
Ke skvělému zážitku také patřila naprosto pohodová atmosféra, skvělé kapely (na place i v backstage), a sakra dobrý pocit, že se to vše zaplatilo. Parádní večer. |