Američané, kteří jsou často spojování s The Cure, letos vydali svou druhou dlouhohrající desku. The Martyrdom Of A Catastrophist je nabytá zbrusu novým materiálem, není to slepenina dvou EP jak v případě předchozí Junius.  Co pánové zachovali ze svého soundu a co naopak zahodili?

Zvyklý na vypalovačky typu Hiding Knives nebo Forcing Out The Silence se svou temnou atmosférou, jsem se k deseti novým skladbám prokousával dlouho. Znělo to klidněji, melodičněji, zkrátka nepadla na mě potřeba headbangovat. Když jsem ale desku poslouchal podruhé, potřetí, už se mi to rýsovalo. Už jsem přestával být skeptický, už jsem chápal všechny nadšené recenzenty. Co Junius ubrali na agresivitě, to naprosto mistrovsky dohnali na vážnosti. Svůj podíl na tom určitě má i celý koncept desky, založený na příběhu Immanuela Velikovskeho. První Birth Rites By Torchlight tak odstartovává fantastické vyprávění, skvělých 10 písní, které mísí post-rock ...

Z Irska nás svým líbezným a nakažlivým soundem už nějaký ten rok obtěžkávají God Is An Astronaut a po dnešku není pochyb, že se nám tam zrodila další hvězdička. Pánové z And So I Watch You From Afar mají na kontě už jedno fenomenální EP zvané This Is Our Machine And Nothing Can Stop It, které se těšilo kladné kritice. Letošní LP tak přináší novou dávku pro všechny pravoslavné post-rockery.

A skutečně. Už první Set Guitars To Kill s podmanivou brnakvou melodií perfektně nastartuje celou desku a rozehřeje posluchače. Takovýhle rozjetý post-rock jsem tu dlouho neměl. Kapela razí spíše koncept svých kolegů z GIAA, kdy po celou stopáž kradmo rozjíždějí bordel a nenechávají člověka oddychnout, aby na konci dokonali největší zkázu. Průvodní song to jen dokazuje a poslední minuta je prostě peklo pro činely a struny, jenž dostávají v tom horlivém zakončení zabrat. Další A Little Bit Of Solidarity Goes A Long Way po většinu doby se splašenými b ...

Zase jedna další recenze post-rockového EP, zase jeden sáhodlouhý název. Placka Lost In Your Map, You Left Us Signs In Broken Lines And Waves Of Ink byla pro britské Stay Broders rozlučkovou, a tak mě trošku zajímalo, jak asi zní. Osvěží někdo konečně naše náročná slechová ústrojí nějakým novým a neotřelým post-rockem? Dá se ještě ze žánrů vůbec něco vymáčknout?

Inu, jestli dá, tak tito Britové to nedokázali. Za dvacet minut předvedou spíše bublavý post-rock, který se málokdy přeleje do něčeho zajimavějšího a chytlavějšího. Dodržují sice zajetý koncept, že pět minut vás ukládají ke spánku a poslední tři minuty do vás zuřivě mlátí páčidlem. Nicméně chybí tady ono napětí, onen pocit, že něco přijde. Skvělý příklad je třetí This Time Telling Device Perplexes Me. Celou dobu se z reproduktorů lyne nezajímavá a upřímně nudná hudba, takže posluchač vypne přijímací kanály a dál už nevnímá. Jenže najednou plesk, posuneme se o několik oktáv níž a řežeme a řežeme. Bohužel, ...

Irská superstár post-rocku si pro letošek připravila další kousek do své diskografie a už předem bylo naprosto jasné, že všichni fandové z toho budou na krupici. Celá post-rocková scéna upínala své oči a hlavně uši na nový materiál těchto mágů. Ty na poslední den jejich amerického turné, které stálo přes $20.000, uvítala vykradená dodávka bez veškerého vybavení v hodnotě kolem dalších $20.000. A protože nějakých $40.000 jistě vypráší kapsu, letošní počin God Is An Astronaut se dočká minimálního proma. Dokonce i úvodní singl No Return byl vydán pouze jako MP3 ke stažení.

I když jsem začal trošku smutně, snad to nezkazí pohled na nových 10 písniček. Už úvodní Shadows napovídá, že to bude opět výborná a typická jízda od těchto tří Irů. Nenásilný nájezd, najednou zlom, přidají se klávesy a jede se trochu z kopce. Parádička. Skladba jede dál a refrén po druhé. Přidal se nám tam ale nový prvek, zní to trochu akčněji. Ze svižného post-rocku se dostáváme do trošk ...

Tahle norská jazzově post-rocková kapela je považována za jednu z nejpřeceňovanějších ve svém žánru. A já s tím i celkem souhlasím. Všichni si mohou urvat údy kvůli jejich novému albu, ale já? Já slyším jen a jen klídeček a piánko, které mě nijak nezaujme či neurazí a hraje mi tu prostě jako svižná kulisa. Tak a máte to.

Norští The Samuel Jackson Five tak ve své sbírce mám spíše z pouhé setrvačnosti. Další post-rocková banda, prý dobrá. Já je mám zařazené do toho melancholičtějšího post-rocku, ale bez příměsi toho ukolébavkového nebo zasněného. Zkrátka post-rockový sound říznutý jazzovým cítěním a tempem. Přidejme ještě semtam užívání dechů nebo nástrojů jako cimbál či balalajka a jsme zase o krůček blíž k obrazu jejich soundu. A nové album v tomto není vyjímkou. Hraje mi tu celé odpoledne a upřímně můžu říct, že mě opět nijak nezaujalo. Jistě, první Face The Fax rozetne vzduch jako dech opilce, dokonce se můžete přistihnout, jak se do toho randálu pohupujete, jenže na ...

Skotská superstár a hvězdná stálice post-rockových luhů a hájů Mogwai letos vydala své šesté, již dlouho očekávané album, The Hawk Is Howling. Po předchozím masterpiece v podobě Mr. Beast se tak veškeří příznivci post-rockových seancí museli pozásobovat morfiem, aby příchod nové desky vůbec ustáli. A teď se láme chléb. Předčí Skoté svůj stín nebo půjdou v široce vyšlapané cestičce?

Trošku předběhnu a začnu jásat rovnou nad druhou skladbou. Batcat, uvolněný jako EP 8. září, totiž musel všechny fanoušky této skotské kapelky usadit na zadek s bradou nízko u pasu. Naostřený superhit Glasgow Mega-Snake z předchozího alba se tak dočkal více než obstojného následovníka. Už od začátku se v neutuchajícím tempu ženou slibně tvarované melodie, které posluchače provázejí po celou stopáž, aby se na konečnou přidal jeden jediný prvek a totálně nám tak odstřelil hlavu z krku. OH-MY-GOD! Prozatím pro mne opravdu skladba roku. Šťavnatá, živá, nenudí,  ...

Stává se (a je to dobře), že se ve východní Evropě semtam najde kapela, jejíž um nebezpečně připomíná a dohání velké kapely jako EIST nebo například Mogwai. Z Polska třeba California Stories Uncovered, z Ruska zase Everything Is Made In China. Dneska tu je deska od jižnějších Evropanů. Z Maďarska se představují pozvakowski.. A jaká je jejich v pořadí už třetí deska?

I když je možná šest skladeb na celé album málo, pánové to dohání svým nasazením. Hned první Jasa musí každého příznivce post-rocku uzemnit. Téměř dvouminutová příprava dynamickými bicími a slibnou baskytarou se zlomí v nepředstavitelnou vlnu zvuku, která vás donutí otočit hlasitost doprava a pouštět si skladbu pořad dokola. Subjektivně je to zlatý hřeb desky, opravdu. Naprostá bomba. To následující Tjn se už s posluchačem tolik nemazlí. Po pár vteřinách začne bez jakéhokoli varování zvuková smršť, bohužel, bez nějaké větší invence. Má to náboj, leč nevyužitý potenciál. Ja ...

Po starším Nowhere vydává belgická psychedelická kapelka Ow své druhé album nazvané Moon Tan. Jakpak letošní album zní, koho osloví a koho ne? Je něčím zajímavé? Šup na to.

Když si netrénovaný člověk pustí album, hned první Black Hole mu přijde fajná. Skladba s potenciálem, celkem zajímavou melodií a klidným tempem. Prostě příjemný klídek. Jenže na druhou stranu nic přeborného a kluci to nahrávali nejspíš doma v kuchyni. No, zkusíme, co tam máme dál. U Moon Tan se možná někteří oklepou. V podstatě celou skladbu táhne takový hučivý zvuk, který by se dal přiblížit těm lízátkům, co mají místo držátka takovou píšťalku. Ve zvuku samotném chybí pak cokoli. Gradace či divočejší pasáže, zatímco kliďounkých míst si najdete dostatek. A že CD má být melancholické? No to klidně mohlo být, ale to se pak do toho míchá zbytečně tu a tam nějaká svižnější záležitost a na nějaké usínání to není. Škoda. Butterfly Tatoo je asi nejlepší kousek na desce. Taková r ...

Poslední dobou se mi zdálo (a nejen mně), že spíše než čirý post-rock mi na talíř chodí samé deriváty, smíchané kde s čím, hlavně s elektronickými záležitostmi. A když jsem pustil letošní debut skotských Errors, pod vším se udělala tlustá čára. Tohle totiž už není vlastně post-rock. Errors hrají post-electro. A zatímco u post-rocku se setkáváme s nabalováním elektroniky na klasické kytary a bicí, dneska to je přesně naopak.

Představte si rozjuchaný minimal. Tak a teď vezměte trochu rockového zvuku, všechno to hoďte do trouby a mlask - máte It's Not Something But It Is Like Whatever. Když si pustíte hned úvodní Dance Music, uvolněný a houpavý rytmus vás hodně rychle naladí na celou desku. Sakra dobrá skladba. Opravdu spíše electronica, okořeněna minimem "reálných" nástrojů. Povedená věc, jedna z mých oblíbených z alba. Salut! France už je ale vyloženě elektronická věc. Opět houpavý a nenáročný rytmus, do toho nějaký ten motiv. Moc dobře se to ...

Letošní počin amerického dua El Ten Eleven může i na trénovaného člověka zapůsobit trošku nezvykle. Oproti dvěma předchozím deskám, které byly lehce načichnuté math rockem a ještě méně elektronikou, je totiž These Promises Are Being Videotaped hotová techno nahrávka. Semtam jsem se nemohl ubránit pocitu, že se Američané dali do kupy s Daft Punk, a vytvořili tak hodně chutnou směs elektronického cítění a uspěchanějšího post-rockového konceptu.

Bylo to pro mě opravdu překvapení. Sotva jsem pustil úvodní Jumping Frenchmen Of Maine, celkem jsem se podivil, jak zvuk dospěl a oživil. Zatímco předchozí El Ten Eleven a Every Direction Is North jsem od sebe dokázal rozeznat vcelku špatně, na této desce je tolik nových, ale přitom vlastních prvků, které z ní dělají specifický materiál v diskografii El Ten Eleven. Druhá I Like Van Halen Because My Sister ...