Tahle norská jazzově post-rocková kapela je považována za jednu z nejpřeceňovanějších ve svém žánru. A já s tím i celkem souhlasím. Všichni si mohou urvat údy kvůli jejich novému albu, ale já? Já slyším jen a jen klídeček a piánko, které mě nijak nezaujme či neurazí a hraje mi tu prostě jako svižná kulisa. Tak a máte to.

Norští The Samuel Jackson Five tak ve své sbírce mám spíše z pouhé setrvačnosti. Další post-rocková banda, prý dobrá. Já je mám zařazené do toho melancholičtějšího post-rocku, ale bez příměsi toho ukolébavkového nebo zasněného. Zkrátka post-rockový sound říznutý jazzovým cítěním a tempem. Přidejme ještě semtam užívání dechů nebo nástrojů jako cimbál či balalajka a jsme zase o krůček blíž k obrazu jejich soundu. A nové album v tomto není vyjímkou. Hraje mi tu celé odpoledne a upřímně můžu říct, že mě opět nijak nezaujalo. Jistě, první Face The Fax rozetne vzduch jako dech opilce, dokonce se můžete přistihnout, jak se do toho randálu pohupujete, jenže najednou randál nikde a místo něj vyleze jakési brnkání, které nemá s předchozím dynamickým bordelem prachnic společného. Zbytečně tak člověku zkazí dojem z celé skladby. Hey Now, Who Really Cares - středně vesmírná kytarovka (tzn. první polovina songu bzučení a pak pár řachů do kytar), která se po pár minutách přeleje do nijakého foukání do jakéhosi nástroje. After The Avalanche je téměř dvominutové náhodné drnkání do kytary s doprovázející violou, která vyloudí hodně slibnou melodii, jenže díky absenci čehokoli je utopena v prázdnu. Taková škoda! A tak bych mohl snad pokračovat dál. Deska na mě má prostě moc pisklavých prvků, moc nesourodých melodií a částí. Člověk se pak mlátí do hlavy, proč, proč sakra tam do té skladby dali to a ono. Proč například v Eye Eat Lotus do té dobré kytarové melodie vloudili ten vlezlý elektrozvuk? Proč se to v půlce změní v hele-hraju-na-saxík? Proč všechno částečně zachraňuje až poslední How To Evade Your Obsessive Shadow? Konečně stravitelná záležitost, bez těch všech blikadel, fukátek a frňátek. No, alespoň ne po celou dobu. Od poloviny navíc skladba s hodně slibným a dobrým nájezdem, který se dokonce promění v tolik toužený a celou desku očekávaný konec. Sice to neni ustřel-hlavoun, ale na Nory je to myslím celkem odvaz.

Pokud jsem byl příliš skeptický, tak mi odpusťte. Tahleta pseudokombinace jazzu, post-rocku a space rocku mi prostě jde proti srsti. O to víc kvůli (pro mě) nepochopitelné oblíbenosti. Jako kulisu jsem hudbu zkrátka vůbec nevnímal, nic mě nezaujalo. Většinou plochý zvuk, s násilím vnuceným nástrojem navíc, který původní linii naprosto zhnusil a je tam naprosto zbytečně. První Face The Fax a poslední How To Evade Your Obsessive Shadow jsou tak nejspíše zlaté hřeby celé desky, pro mě tedy ty nejstravitelnější kousky. Neříkám, že je deska hrozná. Fandů si najde hodně. Jen se bojím, že dost jich bude už jen z principu. Příjemnou, post-rockovou pohodičku si prostě představuji jinak. Buď svižnější celou dobu anebo samotnou melancholii v plné síle. Tady se dosáhlo steží obou a to ve dvou případech. Pusťme si něco jiného.